Anomálie na pražských groších Karla IV. (2)
V nedávné době jsem objevil v A ukru pražský groš Karla IV., které mne na první pohled zaujal svou rubní stranou (obr. 1–3).
Na několika místech nedoraženou minci velikosti 27,5 mm, poměrně značné hmotnosti 3,45 g, lze podle obrazu svatováclavské koruny, typu písma, dělicích znamének a částečně i obrazu českého lva jednoznačně určit jako typ V. a (PINTA, Václav: Nejnovější typologický a chronologický rozbor pražských grošů Karla IV., Časopis Mince&Bankovky 3/2010), tedy jako ražbu z let 1370–1378.
Karlovy pražské groše tohoto údobí se vyskytují poměrně hojně. Bývají hůře čitelné hlavně proto, že k jejich ražbě byly používány také opotřebované nebo opravované razicí kolky. Na těchto groších z konce Karlovy vlády lze také častěji vidět stopy opotřebení, které pravděpodobně způsobil jejich delší oběh.
Lícní strana prezentovaného Karlova groše je naprosto běžná. Od známých ražeb tohoto údobí se ale podstatně liší detailem obrazu hlavy českého lva na rubní straně (obr. 3). Hlava má totiž jinou ikonografii než ostatní groše tohoto typu. Její obraz působí poněkud robustnějším dojmem, je hrubší struktury a v jiném sklonu k tělu, spíše v poloze mírně nachýlené, čelistí dolů. Tímto vzniká dojem, že postava lva je poněkud nahrbená. Zbytek obrazu lva, jeho tělo (pokud je vůbec možné jej porovnávat vzhledem k nečitelnosti „měsíčků“), tvar nohou, i vzhled ocasu lva již plně odpovídá grošům tohoto údobí. Jinými slovy řečeno: tato hlava lva k vyobrazenému tělu nepatří.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2011
Není důležité vyhrát Překvapivé příběhy olympijských medailí
Kolik medailí bylo uděleno v historii novodobých olympijských her, by zapálený sportovní fanoušek možná dokázal spočítat. Jejich hodnota se však nikdy vyčíslit nedá.
Když rok před vypuknutím letošních olympijských her představilo pořádající město Londýn podobu medailí pro vítěze, nejčastěji skloňovanými slovy byly přívlastky jako rekordní,
největší, překvapivé. Pořadatelská města se v posledních letech předháněla v tom, jak nápadité medaile rozdělí mezi vítěze. A tak ani Londýn nezůstal stranou a představil trofeje, které budou vůbec největšími a nejtěžšími, které si kdy vítězové z her odvezou.
Od třetí novodobé olympiády (v roce 1904) platí, že pořádající země má právo nechat medaile vyrobit v některé z domácích mincoven a podílet se na jejich designu. Poslední slovo při schvalování má sice Mezinárodní olympijský výbor, ale požadavky na vzhled a technické parametry medailí nejsou tak přísné, aby trofeje z největšího sportovního svátku nemohly vypadat pokaždé trochu jinak. A stejně pestré jsou i osudy jejich tvůrců a držitelů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
