NÁRODNÍ BANKA ČESKOSLOVENSKÁ 90. výročí vzniku
Vyhlášením nezávislosti přestala Rakousko-Uherská banka (RUB) vykonávat funkci emisního úřadu na odtrženém území Slovenska a Českých zemí.
Plynulost peněžního oběhu v prvních letech zajišťoval Bankovní úřad ministerstva financí (BÚMF), který byl následně roku 1926 nahrazen nově vzniklou Národní bankou Československou, jejíž devadesáté výročí vzniku si letos připomínáme.
Rakousko-Uhersko se koncem, války stále více potýkalo nejen s narůstajícím množstvím nekrytého oběživa, ale i vysokým zadlužením. Pro krytí vládních výdajů byl stát nucen stáhnout z RUB nejen většinu zlatých zásob, ale díky válečným půjčkám vzrostl i dluh vlády u domácích a zahraničních věřitelů. Celkem došlo k emisi 21 válečných půjček, z nichž 8 bylo rakouských a 13 uherských o celkové hodnotě 54 mld. K. Určitý problém představoval mimo jiné i dluh na devizovém trhu vůči zahraničním věřitelům, které rovněž po zániku Rakousko-Uherska přešly na nástupnické státy. Uvolněná měnová politika měla dále za následek, že zatímco v červenci 1914 představoval zlatý poklad1 Rakousko-Uherské banky 1,589 mld. K a množství papírových peněz v oběhu 2,129 mld. K, tak koncem války se zlatý poklad snížil na pouhých 342 mil. K, zatímco množství bankovek vzrostlo až na 30,68 mld. K. Zlaté krytí tak během pouhých čtyř let pokleslo z původních 74 % na 1,11 %.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2016.
Jak se dělá mincovna (2) Jak vznikla myšlenka založit mincovnu
Než se dostanu na samotnou podstatu problému, musím se vrátit ve svých vzpomínkách do roku 1992, kdy bylo jasné, že se Československo (ČSR) rozpadne, daleko zpět do vysokoškolských let.
Jedná se o období mezi roky 1966 až 1971, kdy jsem v Praze studoval na VŠE. Do té doby jsem byl přesvědčen, že ČSR je moje milovaná republika, která nemá žádné vnitřní problémy.
Tak jsem se tomu učil ve škole a slyšel všude kolem sebe. A Slováci jsou naši bratři. Že tomu tak nebude navždy, to jsem pochopil, až když jsme občas jako studenti v Praze flámovali se svými slovenskými spolužáky. Najednou jsem nechápal, že v povznesené náladě a bez zábran Slováci velebí období Slovenského štátu a vykřikují hesla, kterým jsem vůbec nerozuměl. Svůj vztah ke slovenským spolužákům jsem nezměnil, ale bylo mi jasné, že není něco tak, jak jsem si do té doby myslel. Doba po roce 1968 mi pak potvrdila, že v Čechách je to trochu jiné než na Slovensku. Vůbec mi nešlo do hlavy, proč existuje tolik odlišností
ve státoprávním uspořádání mezi oběma částmi jedné republiky. Když přišel listopad 1989, to už jsem měl mnoho životních zkušeností a bylo mi jasné, že Československo se nemůže pohromadě dlouho udržet. Znova jsem si vybavil nacionalistické řeči svých bývalých spolužáků. Pozorně jsem sledoval odlišné vystupování českých a slovenských polistopadových politiků a bylo zřejmé, jak to s celistvostí republiky myslí vážně.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2012.
