Po vzniku první republiky bylo nutno urychleně zavést novou měnu, která by zemi oddělila od měn okolních států zasažených vysokou inflací. Dočasně ovšem na území Československa i nadále platily bankovky a mince rakousko-uherské banky.

Československá měnová reforma roku 1919, také zvaná Rašínova měnová reforma, měla za úkol oddělit československý peněžní oběh od ostatních částí bývalého Rakousko-Uherska. Jejím výsledkem bylo mimo jiné zavedení československé koruny. Hlavním architektem reformy byl první československý ministr financí Alois Rašín.

Cílem reformy bylo osamostatnit peněžní oběh, zlikvidovat inflační peníze, které vznikly během první světové války, vytvořit novou československou měnu, založit měnovou politiku na maximálním zhodnocení měny – tedy na zvyšování její kupní síly a spojit korunu se zlatem – zlatý standard.

V noci z 25. na 26. února byly uzavřeny hranice a byl zastaven veškerý pohyb osob a zboží přes hranice, včetně poštovního styku. V době od 3. do 9. března bylo provedeno okolkování většiny rakousko-uherských bankovek nalézajících se na území ČSR a namísto rakousko-uherské koruny byla zavedena koruna československá v poměru 1 : 1.

V první fázi reformy byla provedena měnová odluka od Rakousko-Uherska a vytvořena nová samostatná československá měna. Při kolkování bankovek byla označena polovina předložených hotovostí. V rámci druhé fáze reformy, spočívající v realizaci deflační politiky, byla třetina hotovosti předložené ke kolkování zadržena jako nucená státní půjčka úročená jedním procentem. Byly vydány vkladní listy, tedy vládní dluhopisy, které zněly na jméno a byly nepřevoditelné; tímto způsobem bylo staženo z oběhu asi 34 % oběživa. Současně s tím byl pořízen soupis veškerého movitého a nemovitého majetku, cenných papírů a vkladů. Tento soupis byl podkladem pro dávku z majetku a z přírůstku majetku. Úkolem tohoto opatření bylo eliminovat aktiva a majetek, který byl inflačního původu. Dávky byly výrazně progresivní a měly za úkol odčerpat finanční bezhotovostní kupní sílu a zdanit válečné zbohatlíky.

V dubnu 1919 byla zavedena koruna československá – peněžní jednotka nového československého státu. Proti tomuto označení protestovala řada historiků, kteří namítali, že toto jméno nemá oporu v české historii. Navrhovali jiné označení – např. frank, sokol, řepa apod. Současně s tím se připravovaly podmínky pro zavedení zlatého standardu. Hlavním úkolem bylo vytvoření potřebné zlaté rezervy – zlatého pokladu. Jedním zdrojem byly dobrovolné dary (94 tisíc zlatých mincí a medailí, 64 kg ryzího zlata) a výnos státní půjčky ve zlatě, stříbře a cizích valutách. Tak bylo získáno 3 300 kg ryzího zlata, 272 000 kg ryzího stříbra). Půjčka byla splacena do roku 1926.

Provedení i výsledek reformy je dodnes považován za obdivuhodný. Československá koruna se stala jednou z nejstabilnějších měn v Evropě. Problematickou okolností byl fakt, že v době provedení reformy nebyla ještě uzavřena versailleská mírová jednání a stanovena definitivní hranice ČSR – proto byla v některých oblastech osídlených národnostními menšinami reforma bojkotována.

Československá koruna byla ustavena zákonem č. 84 z 25. února 1919. Prvním penízem nového státu byla 100-korunová státovka z 15. dubna 1919. Prvními mincemi byly 20-haléř a 50-haléř s ročníkem ražby 1921 vydané v únoru 1922. První korunová mince byla do oběhu uvolněna také v roce 1922. První skutečnou bankovkou (nikoli státovkou) byla 20-koruna s datem 1. října 1926, ale do oběhu se dostala až v březnu 1927.

14. dubna 1920 byl přijat zákon o bance cedulové, který předcházel vzniku centrální banky, která však definitivně vznikla až 21. března 1926 a svoji činnost zahájila až 1. dubna 1926. Prvním guvernérem se stal Vilém Pospíšil, který byl do té doby vrchní ředitel Městské spořitelny pražské a byl též přítelem Aloise Rašína a přední finanční odborník v zemi.

Národní banka byla založena jako akciová společnost se základním jměním 4 000 000 Kč ve zlatě. Československá koruna byla tehdy založena na zlatém standardu a byla považována za pevnou a kvalitní měnu.

Poté byly vydány bankovky I. a II. série, které se v tu dobu řadily mezi nejkrásnější oběžné bankovky na světě. Spolupracovali na nich např. Alfons Mucha, Max Švabinský, Otto Gutfreund a mnozí další významní umělci. Mezi nejznámější výtvarníky mincí patřil tehdy Otakar Španiel.

Rychlá snaha nahradit dočasné bankovky novými československými papírovými platidly s novým designem způsobila nejednotu v přípravě zpracování návrhů. Alfons Mucha tak vytvořil pouze vzhled první emise bankovek nominálních hodnot 10, 20, 100 a 500 korun. Ostatní státovky 1, 5, 50, 1 000 a 5 000 korun byly vydány dle návrhů zpracovaných v samotných tiskárnách. První řádná emise bankovek v počtu devíti nominálů, vydaná 15. dubna 1919, nebyla brána za definitivní, ale očekávala se její pozdější náhrada. Platidla byla tisknuta v šesti tiskárnách, z toho ve čtyřech českých, v americké American Bank Note Company a v rakouské tiskárně. Výroba probíhala ne příliš sofistikovanou technikou knihtisku, vyjma tisícikoruny s ochrannými prvky, tištěné v americké tiskárně formou hlubotisku. Rychlost procesu znamenající nižší kvalitu způsobila padělání. Druhá emise státovek následovala v letech 1920–1923 v kvalitnějším provedení. Bankovky jedno sto, pět set a pět tisíc korun se tiskly v American Bank Note Company a zbylé nominály za použití modernějších tiskových technik.

28. října 1918 spolu s Antonínem Švehlou, Jiřím Stříbrným, Františkem Soukupem a Vavrem Šrobárem vyhlásil samostatný stát (viz Národní výbor československý). Právě Rašín je autorem textu prvního zákona o zřízení samostatného státu. Původně se s Rašínem v Kramářově vládě počítalo na post ministra vnitra, ale on raději přijal funkci ministra financí, kterou do 14. listopadu vykonával spolu s úřadem předsedy vlády T. G. Masaryk. V této funkci Rašín setrval od 14. listopadu 1918 až do 7. července 1919. Díky svému působení získal Rašín pověst budovatele státu a stabilizátora rozvrácených poválečných státních financí. Byl taktéž tvůrcem měnové odluky. Na základě zvláštních pravomocí, které mu byly uděleny, nechal v době od 26. února do 9. března 1919 uzavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo. Část finančních prostředků nechal zadržet ve formě nucené státní půjčky.

Za tvůrce myšlenky vydání československých dukátů, stejně jako tvůrce samostatné československé měny, je považován JUDr. Alois Rašín, československý ministr financí v obdobích 14.11.1918 - 8.7.1919 a 8.10.1922 -18.2.1923. Chtěl, aby československé dukáty navazovaly na staré české dukáty s vyobrazením vévody Václava i proslulé dukáty kremnické. Sám se však jejich realisace nedočkal, neboť zemřel 18.2.1923 na následky zranění při atentátu. Rašínovu roli při vzniku dukátů zdůraznil také zpravodaj JUDr. Cyril Horáček při projednávání vládního návrhu zákona o ražbě československých dukátů v Senátu Národního shromáždění na jeho 156.schůzi 19.3.1923: „… uvědomíme-li si, že tato předloha byla posledním činem tak tragicky zesnulého bývalého ministra financí doktora Aloise Rašína na dráze jeho velkorysé a cílevědomé politiky valutní, a slyšíme-li, jak právě tento návrh na ražbu československých dukátů tak přirostl mu k srdci, že ještě v posledních dnech svého života na smrtelné své lůžko dal si přinésti tento obrázek staročeských svatováclavských dukátů“. K 5.výročí vzniku Československé republiky 28.10.1923 bylo původně připravováno jen vydání jubilejních jednodukátů, po nichž měly následovat obyčejné jednodukáty. Vzhledem k obrovskému zájmu o jubilejní jednodukáty, který mnohanásobně převyšoval počet ražených kusů, rozhodlo ministerstvo financí využít ustanovení zákona a razit v čtyřnásobném nákladu ještě v roce 1923 také dvoudukáty. Tím byly mimořádné emise spojené s 5.výročím vzniku republiky ukončeny a dále se pokračovalo už jen v každoroční ražbě obyčejných jednodukátů. Až v roce 1929 byla obnovena ražba dvoudukátů a u příležitosti 1.000 výročí úmrtí vévody Václava zavedena ražba vyšších nominálních hodnot, pětidukátů a desetidukátů..