Svatý Václav
Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935, příp. 929; staroslověnsky Vęceslavъ, latinsky Venceslaus, německy Wenzel von Böhmen) byl český kníže a světec, který je hlavním patronem českého národa a symbolem české státnosti. Podle pověsti byl vychováván svou babičkou sv. Ludmilou (svatořečena ve 12. století) a vzdělával se na Budči. Jako kníže, po porážce od saského krále Jindřicha Ptáčníka, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil rotundu svatého Víta, hlavní kostel knížectví. Podle legendy byl zavražděn ve Staré Boleslavi služebníky svého bratra Boleslava poté, co se ho sám Boleslav pokusil zabít. Boleslav díky tomu převzal vládu.
Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou v legendách mu připisovanou zbožnost (péče o rozšíření křesťanské víry v národě, vlastnoruční pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, nemocné, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic, ničení pohanských svatyní ap.) a posmrtné zázraky. Jelikož sehrál důležitou úlohu při koncepci české státnosti, stal se symbolem českého státu, např. v Kodexu vyšehradském, na mincích nebo na Myslbekově pomníku.
Svatováclavské milénium bylo slaveno za První republiky při slavnostním otevření dostavěné katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v roce 1929 za účasti prezidenta Masaryka a pražského arcibiskupa Františka Kordače. Již v červenci bylo uspořádáno na stadionech v Praze na Strahově veřejné miléniové cvičení orelských jednot, kterého se 5. července 1929 prezident republiky osobně zúčastnil. Jubilejní výstavu v chrámu sv. Víta na Pražském hradě ke svatováclavskému miléniu v katedrále si Masaryk prohlédl soukromě den předem, zrána 27. září 1929. Slavilo se i na Václavském náměstí v Praze, kde prezident Masaryk předal osobně jubilejní standartu Jezdeckému pluku 8 „Knížete Václava Svatého“ a ve Staré Boleslavi s účastí arcibiskupa A. G. Roncalliho, pozdějšího papeže Jana XXIII. Na počest knížete Václava dostalo tehdy jeho jméno i náměstí před Dómem sv. Václava v Olomouci.
SVATÝ VÁCLAV NA DUKÁTECH
PŘÍBĚH UNIKÁTNÍ RAŽBY!
Inspirujte se slavnou epochou české historie.
SVATÝ VÁCLAV
Hlavní symbol české státnosti.
Svatováclavská tradice se stává také důstojnou součástí tradic, které hrály velkou úlohu v národním obrození a emancipačních snahách českého národa v 19. století i v době zápasu o samostatný stát. Svatováclavská tradice měla velký význam spolu s tradicí cyrilometodějskou ve své slovanské interpretaci v českém a později československém zahraničním vojsku za prvé světové války zejména na Rusi, právě tak jako tradice husitská.
RUČNÍ PRÁCE
mistrů ryteckého řemesla
Inspirujte se slavnou epochou české historie.
SVATÝ VÁCLAV
Hlavní symbol české státnosti.
Svatý Václav byl v průběhu celých českých dějin hlavním symbolem české státnosti. Zvláště to bylo vyjádřeno za vlády císaře Karla IV., který považoval knížete Václava za garanta českého státu ( svatováclavská koruna, země koruny svatováclavské ). Byl též autorem legend o něm. Úcta ke knížeti Václavovi trvala nepřetržitě až do protireformace jak u římskokatolické církve, tak i v české církvi pod obojí přijímající. Husité si neobyčejně vážili Václavovy osobnosti - přijímal pod obojí a byl příkladem křesťanského vládce a bojovníka. V jeho době sloužili bohoslužby slovanským jazykem, pravděpodobně v křižáky obležené Praze vznikla pátá sloka Svatováclavského chorálu, prosící aby svaté kníže nedalo zahynouti nám ani budoucím.
Zavraždění sv. Václava
Anton Petter, 1844
Narození sv. Václava
Karel Škréta, 1640
RUČNÍ PRÁCE
mistrů ryteckého řemesla
Od vytvoření návrhu do okamžiku ražby prvního dukátu uběhnou týdny času. Zdařilý přenos reliéfu ze sádry do oceli razidel je
dlouhý výrobní proces. I když se v něm využívají nejmodernější strojírenské technologie, stále zde převažuje nezastupitelná
ruční práce. Jsou to doslova orgie preciznosti, dokonalé souhry rytců, brusičů, obráběčů, soustružníků a leštiček, kterým celé týdny prochází rukami stále jeden kus oceli. Z něj je s chirurgickou přesností odebírán přebytečný materiál. Žádný detail z portrétu se přitom nesmí ztratit. V razidle se nesmí poškodit ani nejmenší kousek.
Chyba se nedá vrátit zpátky. Tam kde sochař modeluje hlínou, může svou práci opravovat. Pokud má těžkou ruku a odebere z modelu víc hlíny, než chtěl, snadno přidá novou a místo se opraví. Rytci takovou možnost nemají. Jejich práce musí být vždy
naprosto dokonalá.
Ruční provádění ryteckých úprav je klíčem k nejvyšší kvalitě.
Tomáš Lamač
Razidla procházejí postupně šestnácti fázemi výrobního procesu. Dojde-li kdykoliv k jejich poškození, začíná výroba opět od začátku. Z válce speciální
švédské práškové oceli se v jednotlivých krocích odděluje potřebný materiál, který se obrábí do přesně stanovené geometrie. Na originál razidla se pak redukčním zařízením přenáší obraz reliéfu ze sádrového modelu. Čím větší je průměr budoucí medaile, tím více dnů tato operace probíhá. Nejjemnější detaily se
do oceli ryjí ručně pomocí stejných speciálních rýtek a nástrojů, které používali už renesanční mistři. Novinkou moderní doby je, že dnes rytci při práci osm hodin denně sledují každý svůj pohyb
optikou mikroskopu se speciálním osvětlením. Svatý Václav
Dolenský Jan, Praha 1893
V těžké době zasedl Václav na stolec svých otců. Němci za záminkou, že rozšiřují křesťanství, hubili Polabské Slovany; i bylo se právem obávati, že by týž osud stihl Čechy. Předkové naši byli tehdy ještě jen povrchně obráceni od pohanství a nad to i závislí byli ve věcech církevních na Němcích. Václav, aby Němcům odňal záminku mečem a výboji šířiti a upevňo- vati křesťanství v Čechách, všemožně staral se o povznesení křesťanství mezi svým lidem. Dal stavětí kostely, přivolával kněze z jiných křesťanských zemí, zřizoval školy k vychování domácího kněžstva, opatřoval církevní ústavy potřebnými důchody. Také snažil se uvésti zákony a obyčeje zemské i pohanské mravy lidu ve srovnalost s předpisy církve. Zřízením českého arcibiskupství neb aspoň biskupství zamýšlel pak vymaniti národ český ze závislosti německé.
Z toho všeho jest zřejmo, že Václav rozuměl povolání svému vladařskému velmi dobře a že nad míru starostlivě pečoval o samostatnost a nezávislost milého národu svého. Stále měl na péčí povinnosti knížete zbožného a řádného. Vše, co se o něm vypravuje, jakoby pro stálou pobožnost byl zanedbával povinnosti vladařské, zakládá se na pozdějších legendách nesprávných.
Žel, že pro krátkost času, po který vládl, nepodařilo se mu provésti všech šlechetných úmyslů. Však i za to, co vykonal pro český lid, zasloužil si právem vděčné paměti, jíž se mu dostalo a dostává. Zejména dal uměle vystavěti podle vzoru římského kostel sv. Víta na hradě Pražském. Utvrzováním křesťanství pak dobyl si zvláště velikých zásluh o český národ jako předchůdcové jeho Bořivojem počínaje, neboť jinak byl by národ český zajisté propadl nešťastnému osudu Polabanů, po kterých dnes už není ani památky.
Václav však byl též panovník nemálo statečný. Bylo-li potřebí podniknouti boj na ochranu vlasti proti nepřátelům, nemeškal postaviti se v čelo vojska. Tak zejména pokořil hrdého Radslava, vévodu zlického, u Žitomíře. I s Němci se srazil. Byl toho času německým králem Jindřich I. Ten nepochybně jako pomocník odbojného Radslava přitáhl s vojskem r. 928. do Čech. Václav nejsa s přesilu nepřátelskou, jal se jednati o mír. Uvolil se raději odváděti Němcům opět poplatek, a snad plniti i některé lenní povinnosti, jen aby vlast nebyla hubena dalšími válkami.
Avšak ani ten, kdo dobře činí, nebývá nepřátel prost. Toho zakusil plnou měrou také kníže Václav.
Mladší bratr jeho Boleslav, jenž dostal za podíl krajinu Psovskou, byl zcela jiný. Rázná a prudká povaha jeho nikterak neshodovala se s Václavovou milostí a něžností. To zejména ukázal, když dal sobě stavěti nový hrad u stoku Jizery s Labem. Nechtěl jej míti již po staroslovansku dřevěný, nýbrž po římsku zděný. S tím nesouhlasili přední mužové z kmene Pšovanů. Tu Boleslav plný hněvu sťal hlavu nejspurnějšímu ze shromáždění. I vystavěl hrad po vůli své a nazval jej jménem svým. (Nyní Boleslav Stará.) Právem tedy získal si již jako správce údělu Pšovského příjmí Ukrutného.
Nepěkná povaha Boleslavova byla však vhod některým velmožům, kteří na útraty knížecí rádi se obohacovali, ale Václavova statečnost tomu nedopustila. Proto zanevřeli na Václava a přidrželi se raději Boleslava, jehož popuzovali proti staršímu bratrovi. Konečně mu i namluvili, že mu hrozí od Václava nebezpečí. Tím přiměli ho ke skutku nejohavnějšimu.
Boleslav dle úmluvy s nešlechetnými velmoži pozval Václava na posvícenskou slavnost v neděli dne 27. září r. 929. Václav přijel s družinou do Boleslavě. Když bylo po službách Božích, chtěl se vrátiti do Prahy, ale Boleslav ho žádal, aby zůstal ještě na hody a přes noc. Při veselí kdosi varoval Václava, že prý mu bratr ukládá o život. Avšak Václav nedbal výstrahy, byl dále vesel a bez starostí.
Nazejtří pak, když Václav ubíral se dle zvyku svého na jitřní, potkal ve vratech paláce bratra. Pozdraviv ho dobrým dnem chválil včerejší veselý večer. "Dnes tě chci lépe častovati," odpověděl Boleslav a ťal po něm mečem. Václav, silnější bratra, povalil ho k zemi řka: „To ti Bůh odpusť, bratře!" V tom však již přiskočil jeden ze spiklenců a sekl Václava do ruky. Ten vida přesilu, pustil bratra, hledaje ochrany ve chrámě. Však již dveří chrámových přepadli jej Tista a Týra. Mnohými ranami porazili ho k zemi, a jiný ze spiklencův, Hněvsa jménem, dokonal se sprostými zbrojnoši dílo ukrutné. Družina Václavova se rozprchla. Kdo se z nich nespasil útěkem, byl zabit.
Spiklenci však chtěli, aby dal Boleslav zahubiti i matku Drahomiř, k tomu však již nepřipustil. Drahomiř uslyševši, co se stalo, přiběhla ke kostelu a hořce plačíc jala se celovati mrtvolu syna svého. Pohřbu však se nedočkala. Aby ochránila života svého, spěšně utekla z Boleslave. Obrátila se ke kmeni Charvátskému, kdež zůstala až do smrti.
Po smrti Václavově ukázalo se teprv, jak lid jej miloval. Za neštěstí pro národ pokládali smrt jeho a svátým ho zvali. Vzývali ho jako dědice České země a jako předního přímluvce a orodovníka za všecky věrné Čechy. Slavná úcta k památce jeho nejlépe svědčila, čím byl národu- Knížata a králové čeští dávali obraz jeho vyrážeti na peníze, na pečeti rýtí a na korouhve malovati. Prapor jeho jako svátost chovali, pod ním i srdnatě jako lvové bojovali.
Kdykoli těžké doby dolehly na zemi Českou, vždy povznášeli mysli své k památce svatého knížete toho a velebným zpěvem dožadovali se jeho přímluvy a ochrany. Píseň vzniklá záhy po smrti milovaného panovníka, bývala předkům našim také písní válečnou. Život Václavův vypsal v latinské legendě jeho synovec Strachkvas, mladší syn Boleslavův, jemuž se dostalo jména, že se narodil v noci osudného hodokvasu. Stav se v Itálii mnichem, přijal řeholní jméno Křišťan. Tělo svatého Václava odpočívá v posvátném dómu Svatovítském na hradě Pražském ve zvláštní kapli, řečené Svatováclavské.
Z toho všeho jest zřejmo, že Václav rozuměl povolání svému vladařskému velmi dobře a že nad míru starostlivě pečoval o samostatnost a nezávislost milého národu svého. Stále měl na péčí povinnosti knížete zbožného a řádného. Vše, co se o něm vypravuje, jakoby pro stálou pobožnost byl zanedbával povinnosti vladařské, zakládá se na pozdějších legendách nesprávných.
Žel, že pro krátkost času, po který vládl, nepodařilo se mu provésti všech šlechetných úmyslů. Však i za to, co vykonal pro český lid, zasloužil si právem vděčné paměti, jíž se mu dostalo a dostává. Zejména dal uměle vystavěti podle vzoru římského kostel sv. Víta na hradě Pražském. Utvrzováním křesťanství pak dobyl si zvláště velikých zásluh o český národ jako předchůdcové jeho Bořivojem počínaje, neboť jinak byl by národ český zajisté propadl nešťastnému osudu Polabanů, po kterých dnes už není ani památky.
Václav však byl též panovník nemálo statečný. Bylo-li potřebí podniknouti boj na ochranu vlasti proti nepřátelům, nemeškal postaviti se v čelo vojska. Tak zejména pokořil hrdého Radslava, vévodu zlického, u Žitomíře. I s Němci se srazil. Byl toho času německým králem Jindřich I. Ten nepochybně jako pomocník odbojného Radslava přitáhl s vojskem r. 928. do Čech. Václav nejsa s přesilu nepřátelskou, jal se jednati o mír. Uvolil se raději odváděti Němcům opět poplatek, a snad plniti i některé lenní povinnosti, jen aby vlast nebyla hubena dalšími válkami.
Avšak ani ten, kdo dobře činí, nebývá nepřátel prost. Toho zakusil plnou měrou také kníže Václav.
Mladší bratr jeho Boleslav, jenž dostal za podíl krajinu Psovskou, byl zcela jiný. Rázná a prudká povaha jeho nikterak neshodovala se s Václavovou milostí a něžností. To zejména ukázal, když dal sobě stavěti nový hrad u stoku Jizery s Labem. Nechtěl jej míti již po staroslovansku dřevěný, nýbrž po římsku zděný. S tím nesouhlasili přední mužové z kmene Pšovanů. Tu Boleslav plný hněvu sťal hlavu nejspurnějšímu ze shromáždění. I vystavěl hrad po vůli své a nazval jej jménem svým. (Nyní Boleslav Stará.) Právem tedy získal si již jako správce údělu Pšovského příjmí Ukrutného.
Nepěkná povaha Boleslavova byla však vhod některým velmožům, kteří na útraty knížecí rádi se obohacovali, ale Václavova statečnost tomu nedopustila. Proto zanevřeli na Václava a přidrželi se raději Boleslava, jehož popuzovali proti staršímu bratrovi. Konečně mu i namluvili, že mu hrozí od Václava nebezpečí. Tím přiměli ho ke skutku nejohavnějšimu.
Boleslav dle úmluvy s nešlechetnými velmoži pozval Václava na posvícenskou slavnost v neděli dne 27. září r. 929. Václav přijel s družinou do Boleslavě. Když bylo po službách Božích, chtěl se vrátiti do Prahy, ale Boleslav ho žádal, aby zůstal ještě na hody a přes noc. Při veselí kdosi varoval Václava, že prý mu bratr ukládá o život. Avšak Václav nedbal výstrahy, byl dále vesel a bez starostí.
Nazejtří pak, když Václav ubíral se dle zvyku svého na jitřní, potkal ve vratech paláce bratra. Pozdraviv ho dobrým dnem chválil včerejší veselý večer. "Dnes tě chci lépe častovati," odpověděl Boleslav a ťal po něm mečem. Václav, silnější bratra, povalil ho k zemi řka: „To ti Bůh odpusť, bratře!" V tom však již přiskočil jeden ze spiklenců a sekl Václava do ruky. Ten vida přesilu, pustil bratra, hledaje ochrany ve chrámě. Však již dveří chrámových přepadli jej Tista a Týra. Mnohými ranami porazili ho k zemi, a jiný ze spiklencův, Hněvsa jménem, dokonal se sprostými zbrojnoši dílo ukrutné. Družina Václavova se rozprchla. Kdo se z nich nespasil útěkem, byl zabit.
Spiklenci však chtěli, aby dal Boleslav zahubiti i matku Drahomiř, k tomu však již nepřipustil. Drahomiř uslyševši, co se stalo, přiběhla ke kostelu a hořce plačíc jala se celovati mrtvolu syna svého. Pohřbu však se nedočkala. Aby ochránila života svého, spěšně utekla z Boleslave. Obrátila se ke kmeni Charvátskému, kdež zůstala až do smrti.
Po smrti Václavově ukázalo se teprv, jak lid jej miloval. Za neštěstí pro národ pokládali smrt jeho a svátým ho zvali. Vzývali ho jako dědice České země a jako předního přímluvce a orodovníka za všecky věrné Čechy. Slavná úcta k památce jeho nejlépe svědčila, čím byl národu- Knížata a králové čeští dávali obraz jeho vyrážeti na peníze, na pečeti rýtí a na korouhve malovati. Prapor jeho jako svátost chovali, pod ním i srdnatě jako lvové bojovali.
Kdykoli těžké doby dolehly na zemi Českou, vždy povznášeli mysli své k památce svatého knížete toho a velebným zpěvem dožadovali se jeho přímluvy a ochrany. Píseň vzniklá záhy po smrti milovaného panovníka, bývala předkům našim také písní válečnou. Život Václavův vypsal v latinské legendě jeho synovec Strachkvas, mladší syn Boleslavův, jemuž se dostalo jména, že se narodil v noci osudného hodokvasu. Stav se v Itálii mnichem, přijal řeholní jméno Křišťan. Tělo svatého Václava odpočívá v posvátném dómu Svatovítském na hradě Pražském ve zvláštní kapli, řečené Svatováclavské.
ZÁRUKY SPOKOJENOSTI
Při nákupu numismatiky.
Při nákupu numismatiky.