ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (29) Známky mlýnů
Mletí obilí doprovází lidstvo po několik tisíciletí.
Od drcení obilí na plochém kameni malým ručním kamenným drtidlem v neolitu vývoj dospěl k současným moderním plně mechanizovaným a automatizovaným mlýnům.
Ačkoliv má mlynárenství v Čechách dlouhou a starou tradici1, nejsou u nás zatím doloženy historické mlýnské známky, jaké jsou známé kupříkladu z Německa2 či Slezska3. Kovové známky, které se u nás v některých mlýnech užívaly, nemají zpravidla spojitost se samotnou mlýnskou výrobou. Dokládají však jiné podnikatelské aktivity a zemědělskou výrobu některých mlýnů. Jedním z hledisek při členění mlýnů jsou zdroje hnací energie. Nejstarším byl mlýn tažný, jehož pohonem byla síla zvířat, později se využívala energie větru a vody, od minulého století přišly na řadu pára a spalovací či elektrické motory. V českých zemích převládaly vodní mlýny, které se zejména v XIX. století rozšířily do značného množství. Ottův slovník naučný4 uvádí koncem roku 1890 v Čechách 6882 mlýnů, 2503 na Moravě a 650 ve Slezsku. K tomu ještě 573 mlýnů provozovaných „po továrensku“, celkem tedy 10 608 mlýnů. Mlýny byly tehdy na každém vodním toku, počínaje lučními potůčky. Řada jich zanikla, když se na přelomu století začala vozit laciná mouka z Uher umletá v parních velkomlýnech. Na snižování počtu malých vodních mlýnů, často odkázaných na rozmary počasí, měla dopad i domácí konkurence. S mlýny s válcovými stolicemi (americký mlýn, válcový mlýn, automatický mlýn, strojní mlýn, umělý či umělecký mlýn, jak se nazývaly) se nemohly měřit. Přesto je ještě v období první Československé republiky uváděn5 poměrně velký počet mlýnů, v sezóně 1923/1924 bylo v činnosti 10 221, v letech 1933/1934 pak 9220 mlýnů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.
Vzpomínka na Jiřího Harcubu Jedna z jeho posledních realizovaných medailí
V předminulém čísle M&B všechny sběratele československých a českých mincí a medailí překvapila stručná, velmi smutná zpráva, že 26. 7. 2013 ve věku 84 let zemřel světově uznávaný glyptik, sochař a medailér Jiří Harcuba.
Zpráva o to smutnější, že před třemi roky poskytl Jiří Harcuba v plné tvůrčí síle rozhovor pro časopis M&B (č. 4/2010).
Jméno Jiří Harcuba se stalo pojmem uznávaným na celém světě – od Spojených států až po Japonsko. Narodil se 6.12.1928 v Harrachově ve sklářské rodině a ve svém rodišti se v duchu rodinné tradice vyučil rytcem skla. Bylo to v těžkém období válečných let 1942-1945. Po válce absolvoval v letech 1945-1948 Státní odbornou školu sklářskou v Novém Boru u prof. Karla Hrodka. V roce 1948 studoval jako mimořádný posluchač na Pedagogické fakultě Palackého university v Olomouci a odtud přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kterou absolvoval v letech 1949-1954. Studoval zde pod vedením prof. Karla Štipla, u něhož získal v letech 1958-1961 uměleckou aspiranturu. Do roku 1965 pak působil jako lektor v rytecké dílně Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, byl asistentem u prof. Stanislava Libenského. Dva roky, 1965-1966, studijně pobýval v Londýně, kde učil na Royal College of Arts. Doma do roku 1969 vyučoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze jako asistent a v roce 1970 se habilitoval na docenta. Normalizační režim jej, už jako docenta, uvěznil. Po propuštění pak nesměl u nás doma vyučovat, ale tvořit naštěstí mohl. Od roku 1971 tedy pracoval samostatně a jeho působištěm byla Praha. Ve své tvorbě se často vracel k tradiční práci rytců kovu, věnoval se lité i ražené medaili.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2014.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
