Německá platidla po 2. sv. válce (6) Euro
Německá marka, symbol síly a prosperity německého hospodářství, se po téměř 53 letech ocitla na seznamu zaniklých národních měn, které byly k 1. 1. 2002 nahrazeny společnou evropskou měnou EURO.
V této šesté části se na problematiku EURA opět podíváme především z německého pohledu a detailní popis přenecháme do samostatných příspěvků.
Po druhé světové válce bylo hospodářství evropských zemí silně zasaženo. Na celém kontinentu se projevoval nedostatek spotřebního zboží i potravin což už ve válečných letech vedlo k zavedení přídělového (lístkového) systému. Vyskytovaly se i případy opětovného vydávání nouzových platidel, ostatně jak tomu bylo i za první světové války i když nutno podotknout, že zdaleka ne v tak velkém rozsahu. V mnohých zemích byly tak vlády přinuceny k nejrůznějším měnovým opatřením. Snaha vyhnout se dalšímu konfliktu vedla státy k hledání optimálního uspořádání, které postupem času přerostlo v proces evropské integrace. Proces postupného sjednocování a integraci po mnoha letech a peripetiích vyvrcholil podepsáním Maastrichtské smlouvy v únoru 1992. Ta sestává ze tří pilířů. Prvním pilířem je stávající Evropské společenství, druhým nově založená Společná zahraniční a bezpečnostní politika a třetím pilířem je spolupráce v oblasti práva a vnitřních věcí. Na jejím základě bylo rovněž dohodnuto, že se společnou měnovou jednotkou členských zemí Evropské měnové unie (EMU) stává euro. Do EMU vstoupily všechny členské země EU kromě Velké Británie, Dánska a Švédska. Maastrichtská smlouva obsahuje podrobný časový plán postupu k měnové unii a popisuje rozdělení do tří etap.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013
Ze světa kovových známek (7) Známky v pohostinstvích
Samozřejmostí provozu hostinců, hotelů, kaváren i dalších pohostinství v minulosti byly známky zpravidla kovové vydané k rozmanitým účelům použití. Společné měly jedno – většina
z nich usnadňovala a zjednodušovala provoz podniku.
Nejstarší známé kovové známky pohostinských podniků z našeho území jsou pražského původu. Nechaly je vyrazit některé staropražské hostince již v polovině 19. století. Nesly označení Abonement Marke (obr. 1), Speise Marke, později i české legendy Oběd v předplacení (obr. 2),
Předplacení na 1 oběd (obr. 3), Jídelní známka a sloužily jako předplatné na oběd. Tím, že při jejich nákupu byla poskytována sleva, zajišťovaly podniku zákazníky a byly tak jedním z prostředků konkurenčního boje. Většina jich byla popsána již v numismatické literatuře druhé poloviny devatenáctého století. První zmínka o těchto ražbách je v prodejním katalogu Killianovy sbírky, kde byl nabízen konvolut o 25 kusech1. Do své neméně obsáhlé sbírky českých ražeb je zařadil i Max Donebauer2. Podobně fungovaly pohostinské známky z pozdější doby, zejména z první poloviny minulého století s nominálními hodnotami 1 oběd (obr. 4), Menu (obr. 5), nebo jen s vyobrazením překříženého příboru (obr. 6).
Známky užívané v hostincích s hodnotou znějící na určitý objem nápoje, obyčejně 1/2 (obr. 7) nebo 1 litr piva nebo jen na blíže neurčené množství – Ein Glass (obr. 8), 1 pivo (obr. 9) či 10 piv (obr. 10), sloužily jako předplatné na oblíbený nápoj. Podobně jako u známek na jídlo i u těchto známek byla při jejich hromadném nákupu předem poskytována sleva. Mezi ražbami pohostinství jsou známky na pivo a další nápoje počtem největší skupinou.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
